Když jsem před lety zvažovala ukončení svého tehdy už sedmiletého vztahu, opakovaně jsem slýchávala: „To je normální, že něco ve vztahu nefunguje. Buď ráda, že tě nemlátí. Mohlo by bejt hůř. Vždyť je to hodnej kluk…“ V té době jsme spolu měli začít stavět dům a měl v plánu požádat mě o ruku.

Trvalo to rok, než jsem byla schopná náž vztah ukončit. Nakonec jsem ale věděla, že to musím udělat, pokud chci žit jinak. A to jsem opravdu chtěla. Někde uvnitř jsem věděla, že mi život může dát víc.

• Nejen že teď mám vztah, kde můžu být sama sebou, nic nepředstírat a dál se rozvíjet,
• že si v něm před sebou na nic nehrajeme, žijeme fakt pravdu až na dřeň a jsme zároveň nejlepšími přáteli,
• je v něm taky rok od roku víc vášně, lásky i svobody a co víc, vím, že to bude ještě lepší. 🙂

Teď možná budeš překvapená… ať s ním nebo bez něj. Mám obrovskou radost, že už dnes tuhle větu můžu říct. Brzy pochopíš proč.

Kdysi jsem totiž za kousek lásky a přijetí dokázala jít proti sobě a znásilňovat se. Mít s mužem sex, i když jsem nechtěla nebo i když to bolelo. Nedokázala jsem si ze strachu z odmítnutí ústát své hranice a nechala jsem si ledacos líbit. Zároveň jsem byla koketa, která svým chováním na sebe za každou cenu upoutávala pozornost především mužů, jen aby si mě někdo všiml. Navenek jsem hrála silnou holku a v ústraní se často hroutila a utápěla v pocitech méněcennosti. Měla jsem za to, že muži to mají lehčí.

Tenkrát jsem si vůbec nedokázala představit, že bych měla odejít ze vztahu, kde mám „své jisté“, i když to vlastně nefungovalo, i když jsem se vlastně trápila. Pomohla mi až nevěra, která zřejmě musela přijít, abych otevřela oči a našla sílu něco změnit.

• Je mi totiž krásně se sebou sama. Kdysi jsem samotu nenáviděla a teď ji miluju.
• Přítomnost druhých v mém životě už nevnímám jako potřebu, ale jako dar a obohacení. Moc ráda jsem s nimi a stejně tak ráda i bez nich.
• Jsem šťastná, že jsem žena, i když jsem se měla narodit, jako kluk.
• Našla jsem své životní poslání a život mě naplňuje a baví, ať přináší, co přináší. Nic už nevnímám jako špatné.
• Dnes znám svou hodnotu a vím, co mi fakt jde a ráda se v tom dál rozvíjím.
• Už se ani nemusím srovnávat s ostatními ženami, jak jsem to dělala dřív, když jsem si nevěřila. Právě ženské kruhy mi v tom hodně pomohly.
• Mými největšími životními učiteli jsou ti, kteří mi nejvíc ublížili. Už jim za to dokážu být vděčná. 
• Moje nejbolestivější  životní události se staly mými nejcennějšími životními lekcemi. Dodnes z nich čerpám.

Jsou to silná slova, já vím. Nic takového bych neřekla, kdybych si za tím opravdu nestála. 

I když není každý den posvícení, už vím, že každý máme nějaký osobitý dar, který když objevíme, můžeme obohatit tenhle svět i druhé lidi. Já cítím, že jsem ten svůj našla.

Jsem žena, která přijala své ženství, svou bolestnou minulost vnímá jako dar a oslavuje všechny barvy života. Je pro mě úžasný slyšet věty jako: „Je mi ctí, že tu pro tebe můžu být v tvé zranitelnosti.“ nebo „Jsi ta nejerotičtější žena, kterou kdy potkal.“ To mě fakt dostává. O tom se mi kdysi ani nezdálo. Ačkoliv by se mohlo zdát, že to už je dost, já vím, že ani tady to nekončí.

Vím, že cokoliv nás v životě potká, má svůj hluboký smysl. Leckdy nejsme schopni dohlédnout význam událostí, které se nám dějou. Až čas většinou ukáže, proč naše kroky vedly právě na ona místa. Jsme to však schopní uvidět a porozumět, jen když máme otevřené své oči i srdce.

Ráda ženám pomáhám vidět, co je běžným očím neviditelné, vnímat hlubší souvisloti života a především vnímat jejich jedinečnost.

Jsem tu pro ty, kdo chtějí od života víc. Kdo chtějí žít v radosti, objevit své jedinečné dary a otevřít se plnosti života, která je všude kolem nás.