6 největších dopadů neodžitého potratu

Nedávno jsem na své fanouškové stránce na FB otevřela téma potratů, tedy nenarozených dětí. Mělo obrovský ohlas především proto, že je to evidentně téma mnoha žen.

V komentářích se však až příliš často objevovala jedna neblahá skutečnost. Díky tomu, že jsou potraty v naší společnosti stále ještě tabu, často se taková bolestná událost zametá pod koberec.

Tabu je to především proto, že jsou s ní spojené bolestné pocity, které není zrovna příjemné prožít a taky téma smrti, které je tabuizované snad ještě víc. Je to pochopitelné, ale nese to s sebou takovou škálu dopadů jak na ženy, které potratily, tak i na jejich rodinný systém, muže a děti, že je třeba je vynést na světlo.

Sama jsem byla překvapená, jak dlouhé prsty taková událost má, když jsem se tím začala zabývat ať už ve výcviku systemických konstelací nebo po potratu mého jediného dítěte.

Protože vidím, jak moc dokáže zatížit a někdy dokonce zničit vztahy, rozhodla jsem se tenhle led prolomit a vnést sem více porozumění.

Tím, že se o tom moc nemluví, a tak se o tom moc neví, se následující dopady s potraty vůbec nespojují.

Uvedu tu ŠEST NEJVÝRAZNĚJŠÍCH PROJEVŮ, jak se nezpracovaná ztráta dítěte může projevovat v rodině. Proč je tedy velmi na místě si takovou ztrátu poléčit.

1. Neodžitá bolest z téhle ztráty se může ukazovat jednak v podobě emocionální nepřítomnosti mámy vůči ostatním dětem.

Proč? Protože emoce, které zůstanou neodžité a potlačené, s sebou na stejnou loď zapomnění berou zbytek emocionálního prožívání. Pokud si nedovolíme žít určitou škálu emocí, nejde naplno žít ani tu zbylou část. Všechny naše emoce jsou propojené nádoby. 

Zároveň to může být i tím, že je maminka stále ještě podvědomě připoutaná k nenarozenému dítěti, a to jí nedovoluje být naplno přítomná s ostatními dětmi.

2. Dalším projevem jsou téměř panické strachy o ostatní děti.

Díky této ztrátě, která kromě bolesti přináší i strach z další ztráty, se může stát, že se z běžné opatrnosti stanou někdy až iracionální strachy. Ty pak svazují a omezují jak samotnou mámu, tak i ostatní děti v jejich rozletu. Navíc můžou způsobovat psychické potíže nebo vyústit až ve zdravotní komplikace.

3. Leckdy následuje i velká závislost na dítěti, které přišlo po tom potraceném.

To se stává nejčastěji v případě, kdy potratů bylo víc, a tak dítě, které se pak narodí, je, jak se říká „vymodlené.“ Jak se asi takové dítě musí cítit, když se stává středobodem vesmíru ať už mámy nebo obou rodičů? Jaká tíha na něm musí být, když je na něj valena zodpovědnost za štěstí jeho rodičů?

4. Pojit se s tím může i nadměrné zlobení a neklid některého z dětí.

Tohle může být pro některé lidi trochu neuchopitelné, ale opravdu se to děje. Dítě, které se nenarodí, je i tak součástí rodinného systému a má v něm svoje místo. Pokud zůstane utajené, nepřijaté, jeho duše po svém místě volá. Vlastně trpí a touží, aby byla viděna.

A protože jsou děti hodně citlivé a dlouho zůstávají otevřené jemnějšímu vnímání, které je dospělým většinou už nedostupné, vnímají tohle tiché volání. I když neví, odkud pochází, nenechává je v klidu. Podvědomě je nutí, aby na tenhle hlas nějakým způsobem upozornily.

Zároveň jsou děti hodně vnímavé k potlačeným, nevyjádřeným pocitům svých rodičů. Z veliké lásky k nim podvědomě můžou pocity rodičů odžívat za ně, což zatěžuje jak je, tak i běh rodinného života.

5. Následkem může být i chlad v partnerském vztahu, který nastal po téhle události.

Není to totiž jen věc žen – maminek, ale i mužů – tátů. Pro muže je leckdy ještě náročnější se se svými pocity spojit a vyrovnat, protože se jim už od malička říká: „Kluci nebrečí.“ nebo „Vždyť nejsi žádná bačkora!“

A tak, když se bolestí zavře srdce ženy i muže, nemůže mezi nimi dál proudit láska.

Je nutné si přiznat, že to bolelo oba, tu bolest odžít, aby se k sobě mohli znovu přiblížit.

6. V neposlední řadě to může vést k rozpadu vztahu nebo rodiny.

To je vlastně nejtěžší forma odcizení nebo zavření se sobě navzájem v důsledku nezpracované bolesti. Vztah, který by jinak měl šanci na přežití, se po takové události, pokud není zdravě zpracována, může rozpadnout.

Projevů je mnohem více, tyhle jsou však opravdu ty nejvýraznější.

Doufám, že teď už tušíte, proč je na místě bolest ze ztráty dítěte nezamést pod koberec, ale zdravě odžít a takové děťátko přijmout do rodiny.

Opravdu lze ztrátu nenarozeného dítěte poléčit, dál ji s sebou nenést a nepřenášet na druhé. Opravdu jde dojít ke klidu a míru a znovu se otevřít plnému prožívání v lásce a důvěře.

I když se téma potratů týká i mužů, je to především záležitost nás žen, maminek, které děťátko v bříšku nosily.

Co tedy s tím?

• Podívat se upřímně, který z uvedených projevů se vám v životě děje.
• Připustit, že tuhle bolestnou událost nemáte odžitou.
• Udělat si vnitřní bilanci toho, co můžete získat, když tuhle bolest propustíte.
• Sebrat odvahu a odhodlání se na ni podívat.
• Najít někoho, kdo vás provede hojivým Rituálem rozloučení.
• Pustit se do toho.

Chápu, pokud se vám do toho moc nechce, milé ženy. Vím, co tahle ztráta obnáší, ale zároveň znám tu ohromnou úlevu ze smíření a puštění.

Pokud chcete propustit své strachy, žít ve větším uvolnění a plnějším prožívání. Pokud chcete svým dalším dětem ulevit a víc tu pro ně být. Pokud znovu chcete mít blízkost v partnerském vztahu, stojí za to tuhle bolest propustit.

Jsem tu pro vás.

Vaše Monika